Napadení zaměstnance spolupracující společnosti a okamžité zrušení pracovního poměru

Dlouhodobé a fungující vztahy s obchodními partnery jsou v zájmu každé společnosti. Napadne-li zaměstnanec jiného zaměstnance ze spolupracující společnosti, může být tento vztah narušen. Agresivní zaměstnanec může očekávat, že zaměstnavatel bude zvažovat vůči jeho osobě uplatnění okamžitého zrušení pracovního poměru.

Uplatnění okamžitého zrušení pracovního poměru

Skutkový děj, který v konečném stádiu projednával Nejvyšší soud, vycházel z uplatnění okamžitého zrušení pracovního poměru vůči zaměstnanci, který neoprávněně vstoupil do areálu spolupracující společnosti a následně vulgárně a fyzicky napadnul zaměstnance této společnosti, který jej upozornil na neoprávněnost vstupu do areálu.

Zaměstnanec nesouhlasil s okamžitým zrušením pracovního poměru s argumentací, že navštívil areál spolupracující společnosti s cílem zajištění kovové tyče pro opravu sedadla řidiče. Zaměstnanec pracoval jakožto řidič silničních motorových vozidel a tímto materiálem si přál provést opravu autobusu, aby případně nezpůsobil nezpůsobilým vozidlem nehodu a neohrozil na životě a zdraví cestující. Zaměstnanec tvrdil, že v daný okamžik se nemohl obrátit na kompetentního pracovníka spolupracující společnosti, který by závadu na autobusu odstranil, proto vstoupil do areálu společnosti. Následně se dostal do slovní rozepře se zaměstnancem spolupracující společnosti, který projevoval nelibost z jeho vstupu do areálu. Zaměstnanec odmítal, že by došlo k jakémukoliv fyzickému napadení. Zaměstnanec tedy podal žalobu o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru.

Soudy rozhodovaly odlišně

Soud I. stupně vyhověl žalobě zaměstnance a určil neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru s odůvodněním, že jednání zaměstnance v areálu spolupracující společnosti bylo jednáním soukromé osoby v objektu třetí osoby bez vlivu na pracovněprávní vztah se zaměstnavatelem. Soud I. stupně taktéž poukazoval, že zaměstnanci běžně navštěvovali areál spolupracující společnosti a slovní rozepře nebyla natolik intenzivní.

Odvolací soud naopak žalobu zaměstnance zamítnul. Odvolací soud na základě výsledků dokazování dospěl k závěru, že zaměstnanec byl zaměstnancem spolupracující společnosti dotázán na svou přítomnost v areálu a následně vyzván k odchodu z areálu. Na tuto výzvu zaměstnanec reagoval hrubými vulgárními nadávkami, které zakončil tak, že zaměstnance spolupracující společnosti chytil pod krkem. Zaměstnanec tímto jednáním dle odvolacího soudu jednal v rozporu s oprávněnými zájmy svého zaměstnavatele a porušil zásady spolupráce s ostatními zaměstnanci. Zaměstnanec s rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil, a proto podal dovolání k Nejvyššímu soudu.

Nejvyšší soud se postavil na stranu zaměstnavatele

Nejvyšší soud dovolání zaměstnance zamítnul. Z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu: „Povinnosti uvedené v ustanovení § 73 odst. 1 písm. d) zák. práce (nyní § 301 pozn. autor) patří k základním povinnostem zaměstnanců a představují ve své obecnosti mravní imperativ kladený na každého zaměstnance, jenž ve svém obsahu znamená určitou míru loajality ve vztahu ke svému zaměstnavateli, a zároveň též i obecnou prevenční povinnost zaměstnance ve vztahu k majetku a oprávněným zájmům zaměstnavatele; jde o zcela legitimní požadavek na určitou úroveň kvality chování zaměstnance. Zákon zde vedle povinností vyplývajících z právních předpisů a jiných předpisů vztahujících se k práci zaměstnance [§ 73 odst. 1 písm. c) zák. práce (nyní § 301 pozn. autor)] ukládá zaměstnanci, aby celým svým chováním v souvislosti s pracovním vztahem nezpůsoboval zaměstnavateli škodu, ať už majetkovou nebo morální.“

Kompletní znění uvedeného a citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 896/2008 naleznete na jeho webových stránkách www.nsoud.cz. Každý případ pracovněprávního sporu je nutné chápat individuálně. Budete-li řešit obdobný případ, lze jedině doporučit před učiněním jakýkoliv podání, konzultovat s právníkem k posouzení veškerých aspektů vašeho případu, a to zejména s ohledem na neustálý vývoj rozhodovací praxe soudů a samotné legislativy.