Mezinárodní daňové plánování

V tomto prvním dílu bychom rádi vysvětlili základní pojmy, se kterými se setkáváte při čtení našich článků nebo v médiích. Dále nastíníme základní způsoby daňového plánování.

Nejčastěji používané termíny

Začněme, v poslední době často skloňovaným, termínem daňový ráj. Evropští politikové v souvislosti s finanční krizí často napadají „daňové ráje“. Co tedy vlastně daňový ráj je? Jako daňový ráj média ráda označují ostrovy v karibské oblasti. Tuto definici je však třeba vnímat s rezervou. Jde spíše o velké zjednodušení a mediální označení celé problematiky (zemí). Už méně si však uvědomují, že „daňovým rájem“ je každá země, která poskytuje výrazné daňové výhody alespoň některým subjektům. Tedy téměř každá z oněch vyspělých zemí. Např. Česká republika je daňovým rájem v oblasti investičních pobídek pro vybranou skupinu podnikatelů. Nizozemsko, Kypr, Malta, Švédsko lze označit za daňový ráj pro holdingové společnosti a takto bychom mohli pokračovat. Nelze tedy zjednodušeně tvrdit, že offshore země jsou v podstatě daňové ráje.

Zastavme se nyní u použitého termínu offshore země. Pojem offshore se dá vystihnout tak, že je to oblast všude mimo zemi, ve které má daná společnost sídlo. Podle Charlese A. Cain, šéfredaktora prestižního časopisu Offshore Investment, stále přetrvává všeobecně rozšířená záměna mezi "offshore podnikáním" a místem, kde k "offshore podnikání" dochází. Správně bychom tedy neměli používat výraz "offshore země", ale "offshore podnikání". Offshore země jsou potom státy, které umožňují offshore podnikání (mezi takové země patří, za splnění určitých podmínek, například také USA, Velká Británie, Nizozemsko nebo Belgie, o kterých si jistě nikdo nedovolí říct, že to jsou offshore země).

Co je tedy vlastně offshore podnikání? Jde o podnikání uskutečňované v jedné zemi, které se týká podnikatelů a/nebo majetku v zemi jiné, přičemž úřady v první zemi na tyto podnikatelské aktivity z různých důvodů neuvalují daňovou povinnost a ani je nikterak neomezují, popř. poskytují nadstandardní daňový režim (výrazné osvobození od daňových povinností).

Vytváření daňových rájů (poskytování daňových výhod) a umožnění offshore podnikání je tedy cesta řady států pro přilákání zahraničních investorů na své území. Různé země se přitom cílevědomě specializují na rozdílné věci. Například Nizozemsko, Malta a Kypr jsou špičkou ve vytváření sítě dohod o zamezení dvojího zdanění, tudíž slouží jako sídla nadnárodních holdingových společností, naproti tomu Velká Británie a Irsko jsou nejlepší v osvobozování rezidentů od daňové povinnosti.

Abychom se v těchto termínech neztratili a pro zjednodušení pochopení problematiky, můžeme nadále za daňový ráj považovat zemi nabízející značné daňové výhody. Za offshore zemi můžeme považovat jakoukoli zemi, která umožňuje offshore podnikání. Přesto se v maximální možné míře budeme snažit držet správného pojmosloví a budovat široké povědomí o správném používání zmiňovaných výrazů.

Jurisdikce používané pro offshore a onshore podnikání

Jak bylo vysvětleno výše, termín offshore je nezřídka různými médii mylně interpretován a také je velmi často používán v nesprávných souvislostech (spojeních). Pro úplnost, lepší přehled a snazší orientaci zájemců o problematiku daňového plánování považujeme za vhodné zdůraznit význam ne úplně neznámého, ale pouze zřídka používaného, pojmu onshore, který je charakterizován níže. Základní rozdíly mezi těmito dvěma pojmy jsou následující:

Charakteristika offshore společnosti:

• je založena podle místních zákonů, avšak nevyvíjí (nesmí vyvíjet) podnikatelské aktivity na území daného státu
• výnosy z obchodních aktivit dané společnosti nejsou v této zemi zdaněny
• platí v dané zemi pouze roční poplatky
• zpravidla nemusí předkládat žádné účetnictví ani podávat daňová přiznání.

Charakteristika onshore společnosti:

• je založena podle místních zákonů a může obchodovat s jakýmikoli subjekty z různých zemí
• je povinna platit daně z příjmů právnických osob v místě své rezidence
• musí vést účetnictví, podávat daňová přiznání a zpravidla také podléhá auditu.

Čtenáře může napadnout otázka, proč zde uvádíme pojem onshore jurisdikce, které mají na první pohled zcela neatraktivní podmínky pro daňové plánování. Níže si vysvětlíme, proč tomu zdaleka tak není. Toto rozdělení souvisí hlavně s účelem použití jednotlivých principů.

Daňové plánování

Offshore či onshore podnikání v rámci mezinárodního daňového plánování tedy není ničím jiným, než využíváním daňově výhodných ustanovení v zákonech jednotlivých zemí. Základem úspěšného podnikání je dosažení konkurenční výhody. Podnikatelé na celém světě se proto snaží konkurenční výhody vyhledávat. Je nutné si uvědomit, že zdanění jako takové je náklad a na poli mezinárodní konkurence mohou podnikatelé dosáhnout konkurenční výhody především pomocí snižování nákladů.

Jak bylo zmíněno v úvodu, jednotlivé země se mezi sebou, v zájmu přilákání investic a zvyšování své prosperity, utkávají v oblasti poskytování různých daňových výhod, pobídek a úlev podnikatelským subjektům. Z tohoto hlediska je naprosto legitimní, a pro konkurenceschopnost podniků dokonce žádoucí, tyto výhody využívat a svou daňovou povinnost efektivně optimalizovat.

Je třeba si uvědomit, že pro daňové plánování není vhodné používat samotné offshore struktury. V praxi je tomu právě naopak a v drtivé většině případů se pro optimalizování daňové povinnosti podnikatelských subjektů používají především onshore jurisdikce typu Nizozemsko, Velké Británie, Kypr, Malta, Nový Zéland a mnohé další. Samozřejmě je nutné rozlišovat, neboť různé země lze použít pro různé typy daňové optimalizace.

Jak daňově plánovat

V současné době globalizovaného světa již málokterá společnost působí výhradně v jednom regionu, jedné zemi. Naprostá většina středních a větších ekonomických subjektů uskutečňuje své ekonomické aktivity ve dvou a více zemích, ať už v rámci EU nebo vně.

Při určitých transakcích může docházet až k několikanásobnému zdanění jednoho a téhož příjmu jak v místě jeho zdroje, tak v místě rezidence společnosti, v jejíž prospěch je příjem vyplácen (vlastníka příjmu).

Jednotlivé státy si tuto skutečnost uvědomují, a proto mezi sebou začaly od sedmdesátých let dvacátého století uzavírat tzv. mezinárodní smlouvy o zamezení dvojího zdanění (příjmu a majetku). Zde je vhodné uvést, že země typu offshore obvykle žádné takové smlouvy s vyspělými státy nemívají, a tudíž by se offshore společnost v případě příjmů ze zdrojů z ČR (ale i jiných vyspělých ekonomik) nevyhnula zdanění v podobě srážkové či zajišťovací daně. Samostatnou offshore společnost lze využít jen pro určité specifikované případy.

Sofistikované daňové plánování naproti tomu využívá převážně onshore jurisdikce, zejména pro jejich kvalitní a stabilní právní zázemí, široké sítě uzavřených mezinárodních smluv, různé výhody jednotného trhu v rámci EU. Efektivní variantou jsou např. holdingové struktury společností, kdy mateřská společnost má sídlo v jedné z kvalitních onshore jurisdikcí a její aktivitou je držení podílů v dceřiných společnostech. Správnou volbou a nastavením dané struktury se dá výrazným způsobem snížit celkové daňové zatížení, v některých případech až na nulu.

Avšak pro tvorbu a nastavení daňových struktur nestačí pouze založit společnosti ve vybraných jurisdikcích. Je také důležité znát právní a účetní prostředí a stanoviska daňových úřadů nejen v České republice, ale i v zahraničí, protože názor těchto institucí na uskutečňované mezinárodní operace má zcela zásadní vliv pro skutečně efektivní fungování daňových struktur.

Tímto se dostáváme k účelům, za nimiž se offshore nebo onshore jurisdikce používají a budou používat i nadále.

Všechny díly najdete v sekci Seriály.

Autor pracuje pro společnost AKONT.