Jaká je současná právní úprava finančního poradenství v ČR?

V nedávné době médii probleskla zpráva, že Ministerstvo financí připravuje sjednocení zákonné regulace nad finančním trhem ČR. Od tohoto bezpochyby chvályhodného záměru je však ještě dlouhá cesta ke konkrétním paragrafům či vyhláškám a není proto od věci zrekapitulovat, jaké zákony vlastně vytváří v současné době „pravidla hry“ pro finanční poradce a jejich klienty.

Úvodem popisu je nutno především rozdělit produkty, které finanční poradce zpravidla nabízí, na dvě skupiny: na tu, jejichž distribuci a zprostředkování upravuje zvláštní zákon (sem patří investice, pojištění a penzijní připojištění) a na skupinu druhou, jejichž distribuce žádná zvláštní pravidla nemá (sem patří, zjednodušeně řečeno, vše zbylé: stavební spoření, hypotéky, ostatní bankovní produkty atd.). Druhý případ je z našeho pohledu snazší – tedy, ne že by zprostředkování zmíněných produktů bylo zcela vyňato ze zákonného rámce, ale řídí se obecnými předpisy: zejména živnostenským zákonem a dalšími. Těmto produktům se proto dále věnovat nebudeme, avšak o to větší pozornost bude zaměřena na zástupce skupiny první.

Pojišťovnictví – aneb, kde že je ten zápis?

Prodej pojištění a finanční poradenství v této oblasti upravují dva zákonné předpisy: zákon o pojišťovnictví č. 277/2009 Sb. (účinný od 1.1.2010) a zákon o pojišťovacích zprostředkovatelích a samostatných likvidátorech pojistných událostí č. 38/2004 Sb. Zejména druhý jmenovaný přinesl svého času do zprostředkování pojistných produktů poměrně zásadní změny a zavedl některé i dnes poměrně progresivní prvky:

• povinnost a náležitosti registrace zprostředkovatele,
• základní vymezení odbornosti zprostředkovatelů (základní, střední, vyšší) spolu se systémem jejího ověřování (zkoušky),
• povinnost zprostředkovatelů svoji činnost vykonávat s odbornou péčí, chránit zájmy spotřebitele (zejména zákaz uvádět nepravdivé, nedoložené, neúplné, nepřesné, nejasné nebo dvojsmyslné údaje a informace, anebo zamlčet údaje o charakteru a vlastnostech poskytovaných služeb),
• rozsáhlé informační závazky zprostředkovatele vůči klientovi (§ 21), zejména nutnost informovat jej:
     - o své osobě (obchodní jméno, sídlo, registrace atd.),
     - svém eventuelním majetkovém propojení s pojišťovnou,
     - o postupech, podle nichž spotřebitel a ostatní dotčené osoby mohou podat stížnost.

Zvláštní kapitolou jsou informační povinnosti bezprostředně spojené se zprostředkováním produktu, které mají přímý dopad na kvalitu služby pro koncového zákazníka. Jednou z přidaných hodnot nezávislého finančního poradenství je bezpochyby kvalitní analýza klientových potřeb, následně analýza tržní nabídky a odvození optimálního řešení. Ty zákon poměrně detailně upravuje a zprostředkovatel tedy musí:

• informovat klienta, zda nabízí produkty výhradně jedné či více vzájemně konkurenčních pojišťoven (tedy zda jde o nezávislého poradce či vázaného zprostředkovatele),
• informovat klienta, že poskytuje zprostředkování pojištění způsobem, při kterém je povinen poskytovat řádnou analýzu a eventuelně informovat klienta o parametrech této analýzy (jaké produkty byly analyzovány, přičemž jejich počet musí být reprezentativní a dostatečný),
• zaznamenat požadavky a potřeby klienta související se sjednávaným pojištěním a důvody, na kterých zakládá svá doporučení pro výběr daného pojistného produktu,
• poskytnout veškeré informace jasně a přesně, klientovi srozumitelnou formou a to písemně nebo na nosiči dat.

Co si vzít z tohoto výčtu jako nejpodstatnější? Klíčový je především záznam o požadavcích a potřebách, který by měl vždy věrným a úplným způsobem zachycovat klientova přání a možnosti, přičemž tento dokument je do budoucna oporou oběma stranám v případě sporu. Jeho sepsání lze odmítnout, zde však pozor: bývá oblíbenou praktikou neetických zprostředkovatelů „tlačit“ klienty pod záminkou časové tísně apod. k odmítnutí záznamu s jasným cílem – odstranit potenciální „důkazní materiál“ ve svůj neprospěch. K takovému jednání se nikdy nedejte zlákat a kromě skutečně specifických případů vždy záznam požadujte.

• Zákon o pojišťovnictví č. 277/2009 Sb. je ke stažení zde.
• Zákon o pojišťovacích zprostředkovatelích a samostatných likvidátorech pojistných událostí č. 38/2004 Sb. je ke stažení zde.

Investice – dotazníky, testy, papíry…

Sektor kolektivního investování (sem patří především oblíbené podílové fondy) prodělal v minulém roce téměř malou revoluci. Do ČR totiž dorazila evropská směrnice MiFID, která radikálně změnila podmínky podnikání a distribuce investičních produktů, přičemž výčet jejích dopadů by zabral jistě několik desítek obdobných článků. Z pohledu klienta je však nejdůležitější, které informace nově obdrží a které bude muset naopak poskytnout.

Vedle identifikačních údajů o své osobě a popisu investičních služeb, jež nabízí, musí obchodník s cennými papíry či investiční zprostředkovatel klientovi sdělit údaje o povaze a vlastnostech investičního nástroje, rizicích spojených s investičním nástrojem a kolísavosti cen. Ovšem jen „pokud to povaha věci nevylučuje“. Přitom musí komunikovat tak, aby informaci pochopila „osoba s průměrnou intelektuální úrovní“.

Povinná je informace o nákladech a poplatcích. Obchodník s cennými papíry, resp. investiční zprostředkovatel klientovi sdělí „celkovou cenu, kterou zákazník zaplatí v souvislosti s investičním nástrojem nebo investiční službou, včetně souvisejících odměn, provizí, poplatků, výloh a všech daní placených prostřednictvím obchodníka s cennými papíry. Pokud nelze přesnou cenu vyčíslit, uvede obchodník s cennými papíry alespoň základ, ze kterého se celková cena vypočítá, aby si ji zákazník mohl ověřit.“ To vše samozřejmě „přiměřeně okolnostem“ poskytované služby.

Vyhláška také popisuje, jakým způsobem informovat o minulé výkonnosti investičního nástroje, simulaci minulé výkonnosti a odhadech budoucí výkonnosti.

Před tím, než může obchodník s cennými papíry nebo investiční zprostředkovatel začít klientovi poskytovat službu obhospodařování majetku, investičního poradenství nebo zprostředkování, musí od něj povinně získat informace o jeho odborných znalostech v oblasti investic, zkušenostech v oblasti investic, finančním zázemí a investičních cílech. Pokud je nezíská, nemůže mu začít zmíněné služby poskytovat. To platí i v případě, že klient údaje odmítne sdělit nebo uvede údaje nepřesné či zjevně nepravdivé. Detailnější popis toho, jaké informace je potřeba od klienta získat stanovuje příslušná vyhláška.

S údaji o klientových znalostech investičních nástrojů a jeho zkušenostech s nimi musí poskytovatel služby investičního zprostředkování provést tzv. test přiměřenosti. Zkoumá, zda daný investiční nástroj je přiměřený, tzn. adekvátní klientovým znalostem a zkušenostem a nepředstavuje nebezpečí potenciálního nepochopení jeho výnosově rizikových charakteristik. Pokud je poskytována služba investičního poradenství, tak se znalostmi o klientově finančním zázemí a o jeho investičních cílech nezbytně provádí také tzv. test vhodnosti. Zkoumá, zda doporučené investiční nástroje resp. struktura a strategie investice jsou adekvátní jeho majetkovým poměrům, investičnímu horizontu a chuti podstoupit rizika. Investiční poradenství je náročné na zjišťování relevantních informací od klienta a mnoho dosavadních „poradců“ tak možná z legislativních důvodů postupně přestává tento typ služby poskytovat.

Jinými slovy, při ostatních investičních službách, tedy například přijímání a předávání pokynů (investiční zprostředkovatel) nebo při provádění pokynů (obchodník s cennými papíry) není třeba zjišťovat klientovo finanční zázemí a investiční cíle a provádět test vhodnosti. Stačí zjistit klientovy znalosti investičních nástrojů a jeho zkušenosti s nimi a provést test přiměřenosti.

Existuje však i situace, kdy obchodník s cennými papíry nebo investiční zprostředkovatel nemusí provádět zjišťování klientových znalostí a zkušeností pro službu přijímání, předávání nebo provádění pokynů. To však pouze v případě, že investiční služba je poskytována z prokazatelně z podnětu zákazníka v režimu tzv. „omezeného provádění pokynů“, když o ni sám požádal, musí však zákazníka prokazatelně informovat, že vhodnost dané investice pro něho nijak neposuzuje. Pak spočívá role zprostředkovatele pouze v technickém provedení pokynu, žádné analýzy či doporučení nejsou poskytovány. I zde však platí nebezpečí neetického jednání spočívajícího v tlaku na klienty „aby se to udělalo jenom jako předávání pokynu“, přestože poskytnuto bylo třeba investiční poradenství.

Penzijní připojištění – co všechno musím vědět?

Penzijní připojištění bychom do nedávné doby mohli zařadit do druhé z úvodně jmenovaných skupin. Během léta letošního roku však Ministerstvo financí připravilo novelu zákona o penzijním připojištění se státním příspěvkem a o změnách některých zákonů souvisejících s jeho zavedením (č. 42/1994 Sb.), která se v některých náležitostech podstatně dotkla i distribuce a zavedla některé informační závazky vzdáleně inspirované směrnicí MiFID. Zprostředkovatel (jednající v zastoupení penzijního fondu) je tedy nyní povinen:

• při uzavírání smlouvy nebo jejím zprostředkování jednat se zájemcem s odbornou péčí, zejména neuvádět nepravdivé, nedoložené, neúplné, nepřesné, nejasné nebo dvojsmyslné údaje a informace, anebo zamlčet údaje o charakteru a vlastnostech poskytované služby,
• v písemné formě informovat zájemce o:
    - své osobě,
    - podstatných náležitostech produktu – penzijního připojištění,
    - poplatcích jdoucích k tíži klienta,
    - výši provize za zprostředkování,
    - jiných souvisejících nákladech penzijního fondu.

Ačkoliv byl původní úmysl ministerstva dobrý a všeobecně přijatelný – zvýšit nákladovou transparenci produktu velmi neprůhledného a tím i ochranu spotřebitele – konečné řešení zanechalo na tvářích klientů i poradců mírně řečeno rozpaky. Zatímco na jedné straně je povinen zprostředkovatel sdělit zájemci výši své provize, což je bezprecedentní zásah do jeho soukromí a know-how, na straně druhé rozhodující celková nákladovost penzijního fondu, která zásadním způsobem ovlivňují výnosy účastníků, zůstává nadále skryta v mlžném oparu.

Výsledkem tak může být, i díky nejednoznačnosti úpravy, jen další „papír“ navíc podepisovaný klientem s minimálním osvětovým účinkem a v konečném důsledku minus pro všechny – spotřebitele, zprostředkovatele i penzijní fond.

Dlužno ještě poznamenat, že novela zákona výrazně upravuje i pobídky poskytované penzijním fondem např. zaměstnavatelům, nicméně toto téma jde nad rámec článku.

• Zákon o penzijním připojištění se státním příspěvkem a o změnách některých zákonů souvisejících s jeho zavedením č. 42/1994 Sb. 

Co říci závěrem?

Především je třeba poznamenat, že činnost zprostředkovatelů kromě výše zmíněných norem nepřímo ovlivňují i další normy, které ukládají všem článkům distribučního řetězce (poskytovatelům i poradcům) řadu dodatečných povinností, jimž se v tomto článku autoři z prostorových důvodů nevěnují.

Pokud jde o zhodnocení současného stavu, je třeba předně říci, že tak jako se vyvíjela česká společnost a ekonomika, nutně se musely vyvíjet i mantinely zákonů – a nejinak tomu bylo i ve finančním zprostředkování. Nové předpisy přinesly celou řadu pozitivních novinek zejména z pohledu ochrany spotřebitele, na druhé straně v řadě případů vedly k neúměrnému zvýšení administrativy a tím pádem i k prodražení koncové služby pro spotřebitele; specifickou kapitolou je rovněž existence výjimek pro zaměstnance poskytovatelů (přepážkové pracovníky aj.), jež mohou vést k degradaci standardů jednání se zákazníky a tím působit zcela proti původnímu záměru. Nezbývá než doufat, že nová regulace, kterou MF ČR připravuje spolu se zástupci relevantních zájmových skupin, se těmto přetrvávajícím úskalím zdárně vyhne.

Autoři působí v Unii společností finančního zprostředkování a poradenství (USF ČR)