Zdravotní pojištění – záležitost (téměř) pro každého

Téma týdne: Zdravotní pojištění

Řádné fungování veřejného zdravotního pojištění je nesporně základním pilířem českého zdravotnictví. Tento systém, kterým neustále protékají obrovské miliardy (například u největší VZP ČR se jedná o téměř 150 mld. Kč ročně), vychází principiálně ze vzájemné solidarity, což v praxi znamená, že výdělečně činná část populace včetně státu platí pojistné těm zdravotním pojišťovnám u kterých jsou občané pojištěni. Naopak ti, kteří již nejsou aktivní nebo jim v jejich činnosti brání zdravotní či jiné důvody, již do systému finančně nepřispívají.

Ať už to vezmeme jako paradox nebo logicky pochopitelnou realitu, výdělečně činná část společnosti – byť platí pojistné – v mnoha případech čerpá zdravotní péči minimálně či vůbec ve srovnání například s těmi, kteří (již) nepracují. Proto je prioritním posláním celého systému veřejného zdravotního pojištění zajistit dostatek zdrojů tak, aby mohla být potřebným poskytnuta zdravotní péče v odpovídající kvalitě a dostupnosti.

Nárok na péči

Naši občané mají nárok na poskytnutí komplexní zdravotní péče, to znamená takové péče, která je v souladu s nejnovějšími poznatky vědy a techniky a zkušenostmi v této oblasti, samozřejmě včetně povinné spoluúčasti. A aby mohl náš zdravotnický systém takové služby garantovat, musí být finančně zajištěn. Kteří plátci tedy více či méně „solidárně“ naplňují příjmové stránky zdravotních pojišťoven? Jsou to:

• zaměstnavatelé;
• stát;
• osoby samostatně výdělečně činné a
• osoby bez zdanitelných příjmů. 

Zaměstnavatelé

Rozhodující měrou ovlivňují bilanční vyrovnanost systému zaměstnavatelé. Proto pokud z důvodů povahy subjektivní (firemní potíže různého charakteru) nebo objektivní (například projevy globální ekonomické krize) přestanou zaměstnavatelé pojistné platit nebo z titulu vyplácených náhrad mzdy sníží platby, má tato skutečnost vzhledem k objemu prostředků bezprostřední negativní dopad.

Stát

V dané souvislosti nesmíme zapomínat na významný podíl státu, neboť prostřednictvím státního rozpočtu získávají zdravotní pojišťovny prostředky za více než polovinu populace, kdy v roce 2009 představuje podle zákona měsíční platba za „státního“ pojištěnce částku 677 Kč.

Samoplátci

Podíl ostatních dvou skupin samoplátců, tedy osob samostatně výdělečně činných a osob bez zdanitelných příjmů, relativně nehraje podstatnou roli. OSVČ platí v roce 2009 měsíční zálohy v rozpětí od 0 Kč do 12.720 Kč (včetně případného ročního dorovnání), měsíční platba pojistného osob bez zdanitelných příjmů je rovna částce 1080 Kč.

Budoucnost zdravotního pojištění

Jaké jsou tedy možné trendy budoucího vývoje, respektive jak lze postupovat, aby dostatečně funkční systém veřejného zdravotního pojištění byl i nadále jistotou, na kterou se lze spolehnout? Řešení mohou být různá, odvislá jednak od vývoje makroekonomických ukazatelů, jednak reflektující třeba konkrétní politicko-ekonomické představy.

S ohledem na již uváděný zásadní podíl zaměstnavatelů na celkové vyrovnanosti systému veřejného zdravotního pojištění nadále přetrvává role státu v oblasti podpory zaměstnanosti, kdy účinnými nástroji včetně vytvoření podmínek pro tuzemské i zahraniční investory lze novými pracovními příležitostmi do určité míry oslabit nežádoucí projevy ekonomické krize. Je nabíledni, že zaměstnanec a potažmo zaměstnavatel přispějí do systému vyšší částkou ve srovnání s platbou státu za situace, když zaměstnanec přijde o práci, zaregistruje se na úřadě práce a pojistné za něj začne zdravotní pojišťovně platit stát.

Stanovení maximálního vyměřovacího základu

Předmětem obsáhlých diskusí a polemik byla a je otázka stanovení maximálního vyměřovacího základu, od 1.1.2008 sjednoceného pro zaměstnance i OSVČ. Prokazatelný, jakkoli legislativně posvěcený, únik nezanedbatelných částek pojistného v takovém případě více či méně zvýhodňuje osoby s vyššími příjmy, což ostatní plátci mohou chápat jako jistou formu nerovnosti. Pro nadcházející období bude důležité, jaké pojetí bude přijato v kontextu naplňování příjmové stránky zdravotních pojišťoven, to znamená, zda maximum bude i nadále zachováno, do jaké míry se zvýší, zda bude jako dříve určeno pouze pro OSVČ nebo dojde k jeho zrušení.

Státní pojištěnci

Relativně snadným krokem k řešení případné bilanční nerovnováhy příjmů a výdajů zdravotního pojištění je úprava (zvýšení) plateb státu za tzv. „státní“ pojištěnce, což jsou například nezaopatřené děti, poživatelé důchodu, ženy na mateřské a rodičovské dovolené  a další. Zásadní je otázka systémovosti takového opatření, nehledě na související nutnou restrikci zdrojů pro další segmenty hospodářské sféry. Jinak řečeno, přidáme do zdravotnictví, ale ubereme jiným resortům a jak to tyto pocítí?

Rozdíly ve skupině samoplátců

Ve skupině samoplátců se neustále se zvětšuje rozdíl mezi (minimální) platbou OSVČ a platbou pojistného tzv. osobami bez zdanitelných příjmů. V roce 2009 platí OSVČ minimální měsíční zálohy v částce 1590 Kč, přičemž tato částka se v posledních letech zvyšuje. Naopak osoby bez zdanitelných příjmů, tedy pojištěnci, kteří nejsou zaměstnáni, nepodnikají a ani za ně neplatí pojistné stát, hradí zdravotní pojišťovně již třetím rokem měsíčně 1080 Kč, což vychází z přetrvávající výše minimální mzdy 8000 Kč. Možná by v tomto případě stála za úvahu změna mechanismu výpočtu výše pojistného, neboť osoby bez zdanitelných příjmů mají při platbě 1080 Kč nárok na komplexní zdravotní péči stejně jako jiní občané, kteří pracují nebo podnikají o odvádějí měsíční pojistné třeba i v násobcích této částky.

V dalších letech již nemůžeme spoléhat na „štědrého strýčka“ například v podobě České konsolidační agentury, která v uplynulých letech systému zdravotního pojištění napomohla miliardovými injektážemi, kdy uhradila pohledávky za firmy v konkurzu. Samostatnou kapitolou je pak odhalování rezerv neboli efektivita provozu smluvních zdravotnických zařízeních. Zkrátka, imperativem doby ve zdravotním pojištění by mělo být hledání rezerv jak v příjmech, tak ve výdajích.