Kdy máte nárok na odměnu za přestávku v práci?

Je zřejmé, že takovou přestávku zaměstnavatel nebude platit a nezahrne ji ani do pracovní doby. Jak je to ale v případech, kdy má obědová pauza k polední idylce daleko? „Je nutné si uvědomit, že přestávky v práci upravuje zákon. U každého zaměstnavatele se mohou zvyklosti lišit, ale z pohledu práva jsou tu pevné hranice, kdy už se o přestávku nejedná a kdy má být zaměstnanci pauza proplacena,“ vysvětluje advokát Pavel Široký z advokátní kanceláře ŠIROKÝ ZRZAVECKÝ.

Pracovní přestávka na jídlo a oddych

Na běžnou přestávku musí zaměstnanec podle zákona jít nejpozději po 5 až 6 hodinách nepřetržité práce a měla by trvat alespoň 30 minut. Čerpat přestávku v práci je nejen právo daného pracovníka, ale odpovídá tomu i povinnost zaměstnavatele – ten ji svým zaměstnancům musí poskytnout, naplánovat a popř. nařídit čerpání. Zákon totiž předpokládá, že jen odpočatý zaměstnanec může vykonávat svoji práci dobře a bezpečně, pauza je tedy nezbytná pro obě strany. Důležité přitom je, aby si zaměstnanec řádně oddechl. Za tento komfort ovšem zákon nepřiznává nárok na mzdu, plat nebo služební příjem.

Jenže existuje celá řada povolání, kde si zaměstnanec takto odpočinout a oddechnout z povahy práce nemůže. V praxi se nejčastěji jedná o policisty, hasiče, pracovníky na operačních střediscích, lékaře, záchranáře, zdravotní sestry, ostatní zaměstnance ve zdravotnictví a sociálních službách, armádě či jiných zásahových a výjezdových jednotkách, nouzových linkách a mnoho dalších. Ti musí být zpravidla přítomni nepřetržitě na svém pracovišti nebo v pohotovosti v jeho blízkosti, přičemž jsou po celou dobu připravení vyrazit do akce, často kvůli záchraně lidských životů, zdraví a majetku. U nich se tedy o běžnou přestávku nejedná.

„V případech, kdy zaměstnanec musí být nepřetržitě na pracovišti nebo v jeho blízkosti k dosažení a nemůže si vybrat jinak, používá zákon pojem ´přiměřená doba na jídlo a oddech´. Tím chce jasně odlišit přestávku ve smyslu volna, a nezbytnou dobu na jídlo či vydechnutí,“ vysvětluje advokát Široký.

• Na co máte v práci nárok podle zákoníku práce?

Neproplacená přestávka a práce dva dny v měsíci zadarmo

Nejde přitom o pusté slovíčkaření. Za „přiměřenou dobu na jídlo a oddech“ totiž zaměstnancům na rozdíl od přestávek přísluší odměna. Jinými slovy, „přiměřená doba“ se jim má započítat do celkové odpracované doby a mají za ní dostat zaplaceno jako za běžnou práci. V případě běžného směnného provozu to znamená zhruba 15 či více hodin měsíčně, které by se na výplatní pásce měly projevit. S tím je v praxi často problém – zaměstnavatelé často hřeší na dobrou vůli svých lidí a jejich práce se tak každý měsíc po kousíčkách „ztrácí“. V podstatě tak pracují dva dny v měsíci zadarmo, tedy v podstatě téměř jeden měsíc v roce. Někdy i více.

Podle právníků s tím zdaleka nemají problém jen v Česku. „Zabývali se tím například v Německu nebo ve Francii, kde se zaměstnanci úspěšně soudili a nakonec změnili celý systém. U nás to lidé začínají řešit v poslední době, intenzivně je to vidět zejména v posledních týdnech a měsících,“ potvrzuje rostoucí zájem na straně zaměstnanců Pavel Široký. Důvodů je podle něj víc – lidem dochází trpělivost, mají lepší povědomí o svých právech a nechtějí se nechat jen tak odbýt argumentem, že se „to tak dělalo vždycky“.

• Jak dlouhý nepřetržitý odpočinek vám musí dopřát zaměstnavatel?

Zaměstnavatelé využívají nesprávně zaběhnutou praxi

Jistou roli ale může hrát i fakt, že si zaměstnanec v případě úspěšné žaloby může přijít jednorázově i na 150 či více tisíc. Zejména v době, kdy ekonomika padá a lidem se tenčí úspory, dává smysl si říct o peníze, na které má člověk fakticky nárok, protože si je odpracoval. „Řešili jsme to v poslední době například u policistů, kteří takto zpětně dostali od zaměstnavatele částky přesahující 100 tisíc. Soudy se jednoznačně přiklonily k našim argumentům a začaly se na nás obracet další skupiny zaměstnanců s žádosti o vymožení i jejich nároků,“ říká Široký.

Lidem v podobné situaci radí, aby se nebáli své nároky uplatnit. Měli by se obrátit nejlépe rovnou na advokáta, který jejich situaci vyhodnotí a pomůže jim s dalšími kroky. Řada zaměstnavatelů totiž ze setrvačnosti pokračuje v praxi, která je ale nesprávná a dokonce nezákonná, v rozporu s rozhodnutími českých i evropských soudů. Může se proto stát, že zaměstnancům o jejich nároku dají v jejich samotné práci špatnou informaci. „Setkáváme se skutečně s řadou mýtů, a to jak u zaměstnanců, tak u zaměstnavatelů. V této oblasti bude potřeba právní povědomí teprve kultivovat,“ uzavírá Pavel Široký.

• Co se v pracovní smlouvě nevyplatí přehlédnout?

Zdroj: Hedvika Čepelová, AK ŠIROKÝ ZRZAVECKÝ