V práci se vám nelíbí? Tak ji změňte

Odborníci přesně takhle vidí budoucnost zaměstnávání. Nebude příliš záležet na vzdělání, ale na schopnosti naučit se něco nového a přizpůsobit se. Lidé, kteří mají rádi jistoty a myslí si, že po promoci zůstanou na jednom místě až do penze, patrně skončí na psychiatrii se syndromem vyhoření a frustrací ze stále stejné a nenáviděné práce. Nebo v čekárně na úřadu práce.

Drahoslavova cesta do novin

Po devítileté škole ještě mnoho lidí nemá žádnou představu, čím by se chtěli živit a přizpůsobit tomu svá studia. Volí tedy gymnázium, které jim dovolí ještě pár let se rozhodovat. Ale co když se nevyprofilují ani do maturity?

„Prostě mi to nebylo jasné. Chtěl jsem dělat něco pro ostatní, pomáhat, nakonec jsem vystudoval pedagogickou fakultu. Seznámil jsem se na škole s budoucí ženou, v době státnic už byla těhotná. V září jsem nastoupil do školy. Učení mě bavilo, ale peníze nic moc a časem jsem zjistil, že je to trochu rutina. Děti jsme měli už dvě a peníze chyběly, nastoupil jsem jako dělník do cihelny. I to mělo svůj půvab, ale intelektuální práce mě přece jen lákala víc, takže jsem skončil zhruba před deseti lety v novinách.

Dělám editora, vydělávám dost a je nám fajn,“ popisuje čtyřicetiletý Drahoš svou cestu k médiím. Jeho recept byl stejný, i když měl před dvaceti lety trochu jinou motivaci – peníze. Přizpůsobil se, naučil se novým dovednostem a teď dokonce učí další adepty žurnalistiky na fakultě.

Zdroj: Shutterstock

Pavlínina cesta do pekel jistoty

Pavlína byla odmala vzorná žačka, premiantka. Paní učitelka byla jejím vzorem a ona ani na vteřinu nepochybovala o tom, že bude také kantorkou. Skvěle prošla gymnáziem, i na vysoké nezůstala vedením fakulty nepovšimnuta.

„Nabízeli mi, ať na fakultě zůstanu. Na jedné straně mě to lákalo, ale chtěla jsem přece pracovat s dětmi, učit. Šla jsem do praxe, těšila jsem se,“ vypráví. Před deseti lety začala učit nejprve ve velkém městě, ale po rozchodu s partnerem se vrátila domů a pokračovala na venkovské škole. Úspěšná žena plná ideálů byla čím dál víc konfrontována s krutou realitou, která se neshodovala s jejími představami. Ale nehodlala se s tím smířit a neustále se snažila prosazovat své názory, metody a přístupy.

A bylo to stále horší a horší, připojily se osobní problémy, pak i zdravotní. Děti jsou kruté a když vidí učitelovo slabé místo a nejistotu, míří právě tam. Přišel syndrom vyhoření a pocity nejistoty. Pavlína toužila vypadnout ze školství, ale byla to jediná jistota, kterou měla. Co by dělala, jakou novou profesi by se měla učit?

Podle školní psycholožky Žanety Lerchové je Pavlína typický příklad učitele, který by si měl dát od učinění pauzu a zkusit alespoň na chvíli jiný obor . „Když se uklidní a zkusí si věci znovu probrat, jistě zjistí, že východisko existuje. Pokud už je ve stavu, že do svého burn-out syndromu stahuje i ostatní, měla by vyhledat odbornou pomoc . Sama už není schopna realistického pohledu na svět, ani na sebe.“

Pavlína se nakonec vzpamatovala, dnes pracuje jako vyhledávaná korektorka a odborná redaktorka, je spokojená a do školy chodí jen na návštěvu.

Jak na to?

Máte v práci pocit, že to není to pravé? Odborníci říkají, že na změnu není nikdy pozdě. Můžete se zkusit rekvalifikovat , abyste mohli například dělat už zmíněného kuchaře. Můžete absolvovat jiné kurzy a na budoucí práci se připravit, můžete se nechat zaměstnat, anebo začít podnikat, variant je mnoho, a před žádnou se neuzavírejte, najděte si pro sebe optimální řešení.

Mějte hlavu otevřenou, vnímejte a učte se, buďte tolerantní. Nebojte se nahlédnout, jak to dělají u sousedů nebo za mořem, který nápad je ve vašem oboru úspěšný a kam se vlastně pro nápady chodí. Hledejte nové cesty, způsoby a metody, buďte pozitivní. Lidem, kteří vás budou od vašich ideálů odrazovat, těm se raději vyhýbejte. Komunikace s nimi je ztráta času.

Tak hodně štěstí!

Čtěte také:

• Jak je to s podporou při rekvalifikaci na úřadu práce?
• Co dělat, abychom byli úspěšnější?
• Jak dosáhnout v práci svého?