Džus jako ze škatulky a párky z mléka. Uživí nás tržní mechanismy?

     S průmyslovou revolucí přišla unifikace. Lidé začali chodit ve stejných konfekčních šatech, nosit stejné klobouky a pít ze stejných sklenic. Unifikace ovšem nebyla jen designová, její kouzlo nespočívalo v podobných dekorativních prvcích oblečení či domů. Objevilo se něco dříve nevídaného: matematická přesnost, absolutní totožnost výrobků vyjíždějících z výrobního pásu – na setiny i tisíciny milimetru. V minulém i tomto století výrobky „bez otřepů“ dotáhl k dokonalosti třeba Apple. Nejen, že všechny kousky téhle firmy jsou navlas stejné – jsou navíc nebesky čisté (většinou bílé), jemně zaoblené a na dotyk „přítulné“. Psycholog by to možná vysvětlil touhou po čistotě, jistotě či identifikaci s dalšími příslušníky lidského rodu (a maskovanou snahou o výjimečnost, jak už to tak bývá)... Nic proti kvalitní technice a jejím uživatelům.

     Horší je, když se snaha o unifikovanou čistotu vyskytne v potravinářském průmyslu. A to se skutečně děje. Miloš Kaláb, český chemik (dnes už v penzi) žijící v Kanadě, před několika lety vzpomínal, jaké dostal v jednom potravinářském výzkumném ústavu zadání. Znělo takto: během šesti let vypracujte recepturu na výrobu párků ze sušeného mléka, které by byly „při smyslovém hodnocení podobné skutečným párkům z masa“. Za všechno mohl tehdejší trh s potravinami – byl totiž nadbytek sušeného mléka, naopak maso chybělo. V tomto smyslu šlo tedy nejen o úkol pro zvídavého vědce, ale i názornou ukázku „všespásnosti“ liberální ekonomie. Receptura navíc musela splňovat podmínku nevelké technologické náročnosti, aby nakonec výrobní postup nemohl za náklady, které by cenu masa převážily. „Moje výrobky měly válcovitou formu, červenou barvu a kořennou vůni. Zrak mohl být uspokojen. Horší to bylo s chutí. Ta byla odporná. Hmota se v ústech lepila na jazyk i na patro. Silným povahám, které tu hmotu dokázaly polknout, vysoký obsah mléčného cukru působil zažívací potíže,“ vzpomíná Kaláb. S problémem „nepolykatelnosti“ mu nakonec pomohl elektronový mikroskop. V něm bylo vidět, že zatímco maso se skládá z vláken, v mléku jsou malé kuličky. Výzkumný úkol byl nakonec zrušen.

     Nedostatky či přebytky na trhu nás dnes tolik netrápí, to spíš naše psychika. Všechno chceme mít rychle a hned - a kdykoliv na to máme chuť. Sezónnost potravin dnes nikdo neřeší a z pohádky o Marušce, která se v zimě vydala pro jahody, se stal docela realistický popis nákupu v nejbližším supermarketu (snad jen že prodavači nejsou tak ochotní jako oněch dvanáctero měsíčků). Dalším problémem je už zmíněná unifikace. Vyrobit ovocný mošt lisováním za studena a dosáhnout stále stejně chutnající a vypadající tekutiny je nemožné. Různé odrůdy ovoce, různá teplota, různé počasí při sklizni – to všechno se projeví na měnících se vlastnostech výsledného produktu. Chceme-li navlas stejně chutnající džusy, existuje jediná cesta jak uspokojit typickou poptávku: koncentrát. Z původní šťávy se odebere voda, provede se pár postupů, při kterých zmizí většina vitamínů a antioxidantů, pasterizace se taky hodí. Lze přidat i barvu. Koncentrát se rozveze po kontinentu, zpátky se naředí vodou, přidá se „céčko“ a máme tu nový nápoj generace milovníků „čistých, zaoblených a přítulných“ potravin; pro dobrý pocit je nazván 100 % džus.

     Vtip je v tom, že tahle představa má jeden slabý článek: nás samotné. Lidské tělo totiž unifikovat nelze. Můžeme si sice zajet do Indie k plastickým chirurgům pro levná prsa a u Lise Charmel na ně zakoupit nějaké to decentní zakrytí, s tím co je pod kapotou však nehneme ani o milimetr. Unifikované potraviny a neunifikované tělo zkrátka nejsou kompatibilní – a nikdy nebudou. Místo vzývání modly trhu a estetiky potravin s výrobním číslem tak nezbyde než se vrátit s respektem k přírodě a selskému rozumu.