Kupředu levá, stávky ni krok aneb Zítra se bude šetřit všude

Společnost je silně rozdělená – jak vzhledem k vládě, tak zejména k reformám. Oč jde hlavně? Jedna strana neustále omílá, kolik kdy (kdo) rozkradl, druhá strana se nechce dívat zpět, ale dopředu. Jistě se několik set miliard korun za posledních dvacet let někam „podělo“. Že si leckdy pomohli i politici, není pochyb, ostatně by měli i v ČSSD vzpomenout na svého strojvůdce Standu. Odborářský žebřík pro bose mezi poslance či senátory je také varianta. Ale nechme rekriminací – ono to skutečně totiž nemá smysl – co s načatým vývojem?

Když bankrot není bankrot

Loňské volby naší koalici pomohlo vyhrát Řecko a jeho zadlužení. Jak to, že letos již strašák nefunguje, přestože je řecký problém daleko horší? První dojem totiž vyprchal, rychle jsme přivykli na to, že každý občánek dluží 130 tisíc korun a měsíčně další tisícovka přibývá. Možná by pomohl další šok, ale ke skutečnému bankrotu Řecka nemají evropští politici odvahu, protože by to pošpinilo jejich eurový sen. Realita je přitom jinde – řecké dluhopisy musí nabízet 30% lichvářský úrok, aby je někdo koupil (přitom ještě před půlrokem to bylo jen 5 %). A nakolik jsou rizikové, ukazuje jejich pojištění proti nesplacení (tzv. CDS), které již stojí víc než 20 %.

A tak Řekové v čele s opozicí a odboráři vesele generálně stávkují a socialistický premiér Papandreu drží vládu silou vůle i nabízí demisi. Leč vrátný ve státní ropné firmě dál bere 180 000 korun měsíčně, jinde má škola 20 žáků a 35 učitelů (s definitivou), onde zas tisíce lidí berou důchody na dávno mrtvé. O řeckém stylu placení daní by se daly psát romány.

Objevil se i komentář: „Finanční trh překonal bod, z něhož bylo návratu k řecké záchraně, a sám to začíná chápat.“ Řecko nedodrželo ani ty minulé úsporné závazky, což teprve teď, kdyby mělo přijmout další.

Kde šetřit

Vraťme se ještě k našemu tuzemskému šetření, což již mnozí uznávají (alespoň nějaký pokrok). Ani tak tedy nejde o to, zda šetřit či nešetři… jen jde o to, kde. Pochopitelné je také, že jakmile má šetření někoho zasáhnout, hned je oheň na střeše. Největší černá díra jsou státní a veřejné rozpočty. Ale jak je omezit a tím omezit i jejich rozkrádání? Jak přinutit politiky a s nimi spřátelené podnikatele k tomu, aby tak nečinili? Ani trest smrti za korupci v Číně ji tam nevymýtil.

Další možností je snížení prostředků, se kterými by mohli politici hospodařit. Ale proti tomu je zase většina lidí, neboť to znamená ono skutečné šetření, protože koláč se zmenší i pro mnoho dalších – na všech předražených zakázkách se přiživují i statisíce dalších. Dostáváme se tedy do začarovaného kruhu, ze kterého ani v Česku není úniku. O stravenkách nebo režijkách ani nemluvit, zato tisícový davy budou radostně skandovat „ať platí bohatí“.

A když už se objeví v politice někdo, kdo umí peníze spravovat, tak voliči dají stejně pro jistotu přednost profesionálnímu odboráři, který slíbí, že se nikde šetřit nebude. Vidíte tedy nějakou reálnou šanci na rozumné změny?