Zoufalý: Jednatelé se mohou zodpovídat ze svých špatných rozhodnutí

S Vladimírem Zoufalým, viceprezidentem společnosti Karlovarské právnické dny, jsme si povídali o právní odpovědnosti statutárních orgánů a manažerů společností.

Podle současné legislativy musí dlužník, který je v úpadku (je buď předlužen nebo neschopen splácet), bez zbytečného odkladu podat sám na sebe insolvenční návrh. Jak se toto uplatňuje v praxi, nevyhýbají se dlužníci této povinnosti?

To, že dlužníci tyto návrhy nepodávají včas, vyplývá již z toho, že zhruba polovina insolvenčních řízení je zrušena pro nedostatek majetku a stejně z toho, že míra uspokojení konkurzních věřitelů je v ČR velmi nízká. Pokud by dlužníci včas, tj. nejpozději v momentu prvního předlužení podstoupili řešení konkurzem, věřitelé by ze zpeněžení majetku v konkurzu obdrželi mnohem více. Dopad je i na státní finance, neboť pro věřitele neuspokojené pohledávky jsou daňovým nákladem, a tedy o to je nižší příjem státu na daních. Stát by proto ve vlastním zájmu měl být důslednější při uplatňování odpovědnosti za prodlení s podáním návrhu na konkurz.

Co se dlužníkovi může stát, když je v úpadku a je evidentní, že o tomto stavu věděl, a přitom nepodá insolvenční návrh?

Novela trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinná k 1.1.2008 vypustila včasné nepodání návrhu z výslovných trestných činů. Přenechala tak postih v rámci obecné skutkové podstaty podvodu. Takto lze dost dobře postihnout i to, pokud dlužník (jeho statutární orgán) bezdůvodně spoléhá, že splní závazky převzaté neúměrně k možnostem. Pokud je mu dokonce zřejmé, že tyto závazky nebude schopen splnit, je i klasifikace podvodu jasná. Podvod ale nepřichází v úvahu, pokud z povinně zveřejněných údajů ve Sbírce listin je skutečnost předlužením zřejmá, tj. věřitel není uveden v omyl.

Mimo to, pokud včas návrh nepodal, osobně ručí za splnění takových závazků věřitelům vlastním majetkem. Taková je litera zákona, avšak již ne tak plně praxe. Není lehké pro věřitele vědět a prokázat, že závazky vůči nim převzal dlužník již v takovéto situaci, tj. prokázat příslušné osobě ve funkci statutáře, čím a kdy konkrétně porušil tuto svoji povinnost. Největší předpoklady pro uplatnění odpovědnosti členů statutárních orgánů jsou proto na straně konkurzních, resp. nyní insolvenčních správců. Přesto jim však zákon nestanoví výslovně žádnou povinnost zjišťovat faktické příčiny a moment úpadku, tj. ve vztahu k porušení této povinnosti. Správci se omezují pouze na flagrantní případy, například upřednostňování spřízněných osob, a to většinou jen vůči těmto osobám, tj. již bez postihu vůči statutářům dlužníka.

1.1.2008 je možné řešit insolvenci konkurzem nebo reorganizací. Jak často se používá právě reorganizace jako nástroj řešení insolvence?

Reorganizace je i podle zákona určena v podstatě pro velké podniky. Tím je však její příprava a i realizace mnohem složitější. Ve hře je více majetku, ale i více věřitelů, přičemž jsou banky většinou v lepším postavení, neboť si své pohledávky z úvěrů předem zajišťují zástavním právem. Z toho pak vyplývá, že jim jde více o rychlou realizaci prodeje zástav. To ovšem eliminuje další chod podniku dlužníka, jako předpoklad reorganizace. Proto jsou k reorganizaci spíše ochotni věřitelé - obchodní partneři dlužníka, neboť se jim zachovává možnost pokračování obchodů s dlužníkem, tj. nezmenšuje se tak jejich vlastní prostor pro podnikání.

Jak celkově hodnotíte nový insolvenční zákon a jeho aplikaci?

Nový insolvenční zákon je v mnohém výslovnější, v mnohém však více komplikovaný a pro neprávníka až nepřehledný. Pro hodnocení je zatím krátká doba, ale již nyní lze říci, že formalizace plynoucí z elektronického podávání návrhů na zahájení insolvenčního řízení je nadměrná. Nesplnění těchto požadavků soudy příliš využívají k odmítání návrhů, ač nic nebrání jejich věcnému projednání. Totéž se týká přihlášek pohledávek, pro jejichž podání, soudy navíc stanovují nejkratší možnou dobu, na kterou se započítává již i doba, než je prohlášení úpadku vůbec pravomocné. Zákon o insolvenci je do značné míry psán tak, aby se v prvé řadě zjednodušila práce soudů, což však může být někdy i na úkor věci.

XVIII. Karlovarské právnické dny byly věnovány tématu právní odpovědnosti statutárních orgánů společností, tedy představenstva u a.s. a jednatelů u s.r.o. Jak je právě tato oblast upravena v zákonech?

Zabývali jsme se jak odpovědností, kterou mají tyto osoby vůči vlastní společnosti, tj. odpovědnost smluvní a pak mimosmluvní – ze zákona vůči třetím osobám, tj. akcionářům, společníkům, ale i vůči věřitelům společnosti. V prvém případě jde vždy o obchodněprávní (mandátní) vztah a ve druhém pak podle povahy věci. Pokud jde o zákonnou úpravu v ČR, platí princip objektivní odpovědnosti, tj. nevyžaduje se zavinění, avšak je možné se vyvinit prokázáním, že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení jejich maximálního úsilí. Je otázkou, zda-li zvolení principu objektivní odpovědnosti v obchodněprávních vztazích, ačkoliv vypadá jednoduše a snadně, pak při jejím uplatňování v praxi nevede k horším výsledkům. Např. tam kde platí princip zavinění, jako např. v Německu, je uplatňování odpovědnosti více průchozí. Domnívám se, že v případě prokázání již alespoň určitého zavinění je poté již mnohem jednodušší docílit soudního rozhodnutí o povinnosti k náhradě škody, i z hlediska naplnění příčinné souvislosti mezi porušením zákona a vznikem škody.

V každém případě však uplatňování odpovědnosti a náhrady škody není v praxi zdaleka tak jednoduché a průchozí, jak se zdá být z pouhé litery zákona. Schází nám zejména judikatura, která se vytváří po řadu desítek let. Teprve za její pomoci lze přesněji formulovat, co je např. konkrétní náplní řádné a odborné péče. Bez jasné formulace obsahu povinnosti na konkrétních případech, tj. jejich typizováním či zobecněním soudy, nelze vždy snadno dovodit, že došlo k jejímu porušení a docílit tak povinnosti k nahrazení škody. Navíc je třeba i odlišit, zda škodu uplatňuje společnost, společník či akcionář jménem společnosti vůči jednateli, který je v lepším postavení, disponuje větším rozsahem informací než v ně stojící věřitel a může uplatnit i porušení jiných dalších povinností.

Právní postavení a možnosti vně stojících věřitelů je horší. Z titulu ručení se může domáhat náhrady škody jen při pozdním návrhu na insolvenci. Může tak učinit až po prohlášení úpadku a mezitím ubíhá čas. Pokud jde o vkladatele u bank či do různých investičních fondů nad zákonné ručení z pojištění vkladu, tak tito jsou se svými nároky vůči statutářům odkázáni v podstatě jen na postup likvidátora či insolvenčního správce, především pro nedostatek informací. Navíc jim po dobu řízení, dle judikatury, ještě škoda nevzniká pro možné uspokojení i v tomto řízení. Vždy jde zejména o to, získat dostatek takových informací, které již odpovědnost příslušného statutáře natolik indikují, aby na něj přešlo i důkazní břemeno, že učinil vše, co učinit měl a mohl a v opačném případě pak odpovídá za škodu a je povinen ji nahradit.

Co jsou to vlastně Karlovarské právnické dny?

Společnost českých, německých, rakouských a slovenských právníků, která si za 19 let od svého vzniku vydobyla uznávané postavení. Zejména snad proto, že umožňuje diskuzi mezi právníky z různých zemí i oborů. Její konference v Karlových Varech se účastní zejména soudci vyšších a nejvyšších soudů, profesoři právnických fakult, advokáti, bankovní i podnikoví právníci, a to z různých zemí, přes to s obdobnou právní tradicí a úpravou. Zde si tak navzájem konfrontují své zkušenosti a názory. Z tohoto hlediska je velice užitečná pro její účastníky. Širší záběr je v přetiskování přednesených příspěvků na konferencích v právnických časopisech, tím konference přispívají k vytváření právní kultury, příspěvky zde přednesené se hojně citují nejen v další literatuře, ale i v judikatuře. Ostatně posilují tak každému možnosti jeho právní argumentace, zejména při soudních jednáních.

Vlastní konference je, pokud jde o účast, polootevřená, nemůže jít o příliš otevřené plénum, účast udržujeme na počtu cca 120 – 130 účastníků většinou z řad významných odborníků. Ve vyšším počtu by diskusní forma nebyla použitelná a právě možnost otevřené vysoce odborné diskuze je patrně její hlavní přitažlivostí.

Popište, prosím, různé situace, do kterých se mohou dostat zástupci statutárních orgánů během výkonu své funkce, ať už úmyslně nebo z nedbalosti a případné postihy.

Zejména jde o tři hlavní oblasti. Jejich formulaci přebírám z německé odborné literatury, avšak nikoliv z oblasti civilního, ale trestního práva. Jde o porušení povinností v oblastech, kde se nejčastěji shledává již i trestněprávní odpovědnost

• a) poskytnutím dobrovolných plnění (tj. bez zjevné povinnosti či vyváženosti v protiplnění)
• b) riziková rozhodnutí
• c) při kontrole a dozoru

Protože jde o nakládání s cizím-svěřeným majetkem, jde pak prioritně o klasifikaci jako trestný čin zpronevěry.

Jsou soudy v ČR schopné odsoudit porušení povinnosti zástupců statutárních orgánů?

V české judikatuře, a to ani v civilní oblasti, natož v trestněprávní rovině, nelze nalézt příliš mnoho příkladů odsouzení k náhradě škody ani za velmi závažné porušování těchto povinností. Dodnes jsou většinou citována pouze rozhodnutí prvorepubliková.

Vyspělá Evropa bývá často vzorem pro právní prostředí v ČR. Je to i v tomto případě? Jak je tato oblast upravena v zahraničí?

Zajisté je vzorem, avšak již od samého počátku v roce 1990 právě v této oblasti vzorem málo využívaným. Zahraniční právní úprava stojí na obdobných principech, či alespoň sleduje shodné cíle. Tamní zákonodárci však již nalezli řadu drobných vylepšení v zákonech ke zprůchodnění práva. V oblasti trestněprávní je to např. otázka stanovení výslovných skutkových podstat. Pokud se nepletu, oproti našim zhruba čtyřem druhům podvodů (úvěrový, pojistný atd.) jich je v Německu zhruba osmnáct. Obdobně mají zevrubnější úpravu civilních hmotněprávních norem a dále však i procesních norem. Především v tom, kdo, co, jak a kdy musí prokazovat. Hlavní roli však hraje zejména desítky let vytvářená judikatura, která určitá jednání typizuje a klasifikuje, zda překročila či nepřekročila meze mezi žádoucím a nežádoucím, tj. to, co je již např. pochybením v řádné péči. Nároky kladené v zahraničí na nepochybení v péči statutářů o svěřené hodnoty, jsou řádově mnohem vyšší.

Pád amerických bank nebo i problémy firmy OP Prostějov jsou spojovány se selháním manažerů. Manažeři většinou ale nejsou statutárním orgánem, jsou to „jen“ zaměstnanci? Dá se i na ně vztahovat právní odpovědnost?

Pokud jsou manažeři opravdu pouze zaměstnanci, pak požívají "dobrodiní" z pracovněprávního režimu jejich vztahů k zaměstnavateli. Zde by zajisté bylo na místě nesvazovat případnou míru povinnosti k náhradě škody pouze pětinásobkem měsíčního příjmu. Nejen vzhledem k jejich dalším výhodám, které do tohoto příjmu nejsou zahrnovány. Zejména pro značný dopad jejich nesprávných rozhodnutí či zanedbání kontrolní a dozorčí činnosti.

Problémy OP Prostějov jsem nesledoval. Pokud jde o pád amerických bank, zajisté přinesl nejen navýšení počtu uplatněné civilní i trestněprávní odpovědnosti těchto manažerů, tj. i novou přísnější klasifikaci jejich povinností k naplnění řádné odborné péče. Stejně tak se zvyšují i případy uplatněné odpovědnosti auditorů. Rovněž i na znalcích staví, tj. předpokládá, že audity a posudky jsou pevným pilířem práva, jistotou, na kterou se nám lze spolehnout. Že tento předpoklad je, jemně řečeno, neopodstatněně optimistický, nebude patrně pouze mým přesvědčením.

Již případ ENRON v USA přinesl i závažný nový pohled, a to, že v rámci obezřetnosti bank mají tyto za povinnost nespoléhat se pouze na výroky auditorů. Nejsou z hlediska odpovědnosti manažerů již nadále považovány audity za dostačující osvědčení řádnosti péče, tj. nejsou žádným alibi o tom, "že statutární orgány, manažeři v dané době jednali správně.

Jsou v zákonech upravujících odpovědnost statutárních orgánů, manažerů a dalších zaměstnanců nějaké mezery?

Tyto možnosti každý právník vidí, zejména začínající či slabší právníky to svádí k využívání, ale pozor jsou zde obecné principy práva, účel a smysl zákona atd., za jejichž pomoci lze v právu takovéto nedostatky v úpravě opravdu znalým právníkům plně překlenout, ale i tak již jen pro to, že ten kdo se sám právem živí, neměl by uplatnění práva eliminovat a činit je nefunkční. Navíc s tím, jak se postupné uplatňování práva stává účinnější, lze očekávat v relativně krátké době, že může naopak ten, v jehož prospěch právník nalézal "kličky", být právě tím, kdo jej při jejich nezdaru povolá k odpovědnosti a k náhradě škody. Proto i již jen z pragmatického hlediska je takovéto počínání nerozvážné a snad jen krátkodobě a jen někdy a jen někomu se vyplácející. Ostatně první odpovědností každého právníka vůči klientovi, odpovědnost za jeho klidný a zdravý spánek.

Děkuji za rozhovor,
Karel Pospíšilík