Factoring – stále oblíbenější forma financování krátkodobých pohledávek

Kdy bylo slovo factor (faktor) použito poprvé, sice není známé, ale můžeme se s ním setkat již v díle Wiliama Coxtona „Lyf of Charles the Grete“ (1485) nebo i v pracích Shakespearových. V českých zemích se faktoři objevují v 18. a 19. století, a to zejména v severních a východních Čechách ve sklářské a textilní výrobě. Tito lidé, aniž si to tehdy uvědomovali, působili jako průkopníci současného factoringu, kdy tkalcům a sklářům zajišťovali suroviny a odbyt jejich výrobků, a samozřejmě tak i profinancovávali výrobu. Činnost faktorů byla kodifikována poprvé v Anglii a USA počátkem 19. století v tzv. actor‘s acts.

Současnou podobu vtiskla factoringu sklářská výroba, ale především rozmach textilního průmyslu. Jestliže pro výrobce byl factoring v jeho prvopočátku zajímavý jako odbytový nástroj, s použitím vlastní prodejní sítě factoring tuto atraktivnost ztratil a musel hledat nové uplatnění. Tím se následně stalo financování a úvěrování výroby a odbytu. V této podobě se dostal do kontinentální Evropy teprve koncem padesátých let a neomezil se na dva výše uváděné obory, ale uplatnil se všude tam, kde vznikají pohledávky.

V současnosti je factoring na vzestupu, a to nejen u nás. V roce 2004 dosáhl celosvětově obratu téměř 1,8 bilionu eur. Mezinárodní sdružení factoringových společností Factors Chain International se rozrostlo na 190 členů z 58 zemí.

Factoring jako metoda krátkodobého financování pohledávek se splatností 10–180 dní se uplatňuje jak ve vnitřním, tak zahraničním obchodě. Typickými uživateli této služby jsou menší firmy a firmy střední velkosti financující svůj obrat 15–100 milionů korun factoringovými službami. Postoupením pohledávky factoringové společnosti má klient k dispozici ihned 70–90 % nominální hodnoty své pohledávky, a může se tak plně věnovat hlavnímu předmětu své činnosti a poměrně přesně plánovat své cash–flow.

Factoring dělíme na regresní (se spoluúčastí klienta do výše zpravidla 85–90 % hodnoty pohledávky) a bezregresní. Zatímco s bezregresním factoringem se setkáváme hlavně ve vnitřním obchodě, v zahraničním obchodě převažuje regresní factoring.

Přenesení rizik nezaplacení a případné insolvence dlužníka se přirozeně odráží v ceně služby. Factoringová společnost účtuje svým klientům factoringový poplatek, který kryje její náklady na práci s pohledávkami, jejich správu, upomínání a související administrativní náklady. Druhou složkou ceny za factoringové služby jsou úrokové sazby, které se odvíjejí od běžných sazeb krátkodobých úvěrů bank. A ty v porovnání s ostatními hospodářsky vyspělými zeměmi u nás nejsou právě malé. Tuzemský uživatel factoringových služeb tudíž zaplatí rozhodně více než srovnatelný klient v západní Evropě. Nebude se tedy rozhodně pohybovat v pásmu několika desetin či málo procent z hodnoty dodávky, ale někde mezi 7–9 %.

Námitka, že financování prostřednictvím factoringové společnosti je totožné například s použitím kontokorentu, není na místě. Pro využití facotringových služeb hovoří skutečnost, že factoringová společnost přejímá na sebe inkaso pohledávky, její správu a v případě bezregresního factoringu i rizika nezaplacení ze strany dlužníka. To je pro klienta argument pro jeho rozhodování, kterých služeb využije.

Ne každý, kdo má zájem využívat factoringových služeb, je však vhodným klientem. Například vedoucí factoringová společnost na českém trhu O.B. Heller, a. s., ve svých propagačních materiálech uvádí tři kritéria pro potenciální klienty:

• minimální obrat v rámci plánované factoringové spolupráce cca 20 mil. Kč,
• obrat musí tvořit větší počet odběratelů,
• zároveň by saldo pohledávek za žádným z odběratelů nemělo překračovat 20 % celkového objemu postoupených pohledávek.

Mezi financující bankou a factoringovou společností je ještě jeden podstatný rozdíl. Zatímco banku zajímá bonita příjemce úvěru, pro factoringovou společnost je rozhodující bonita odběratele jejího klienta, protože za něho přebírá rizika z pozdního zaplacení pohledávky, kterou převzala. Odběratel klienta se tak stal jejím vlastním dlužníkem.

Při výběru factoringové společnosti by měl být rozhodující rozsah nabízených služeb, jejich cena, ale i skutečnost, zda za factoringovou společností stojí silná a spolehlivá banka. Vedle již zmíněné společnosti O.B. Heller, a. s., společností Transfinance, a. s., Factoring České spořitelny, a. s., Factoring KB, a. s., HVB Factoring, spol. s r. o., či jediné nebankovní factoringové společnosti na českém trhu Cash Reform najdeme na internetu celou řadu dalších společností, které factoringové služby nabízejí. Proto i zde platí zásady pro volbu vhodného obchodního partnera, které byly uvedeny v předchozích článcích seriálu.

Tento v pořadí sedmý článek je i posledním článkem seriálu Jak zabezpečit obchodní vztahy. Tento krátký seriál rozhodně neměl za cíl aspirovat na nové objevy v oblasti ochrany úvěrových rizik. Měl jen připomenout všem, kteří se s úvěrovými riziky setkávají, „známé a věčné pravdy“, jež bychom si měli vždy připomínat, abychom se vyhnuli nepříjemným situacím a využívali nástroje, které máme k dispozici a které v konečném efektu mohou úvěrová rizika minimalizovat. Na seriál příště volně naváže článek České firmy v mezioborovém, mezikrajovém a mezinárodním srovnání, ve kterém bude podán stručný přehled žebříčků sloužících k posuzování firem na základě různých ekonomických ukazatelů.

Příští díl má název: České firmy v mezioborovém, mezikrajovém a mezinárodním srovnání